Příběhy

Následující sesbírané příběhy dokládají, jak reálně Airbnb v Praze funguje a jaký má dopad na lokální obyvatele. Máte také příběh, o který se chcete podělit? Napište nám: kolektiv@stopairbnb.cz

Oheň ve dvoře

Včera jsem opakovaně žádala turisty v krátkodobém pronájmu v našem domě, aby zklidnili své chování. Vykřikovali na terase a slyšela jsem tříštění skla, shazovali skleněné láhve z terasy do vnitrobloku (dvoru domu) a plivali dolů. Poprosila jsem je, ať to nedělají. Vysmáli se mi a napůl omluvili. O pár minut později jsem ucítila kouř, podívala jsem se dolů a ve dvoře jsem uviděla oheň. Turisté vyhazovali z terasy nedopalky od cigaret tak dlouho, až se jim podařilo podpálit popelnici na papír.

Musela jsem společně se svou 3-letou dcerou v náručí běžet dolů a proti ohni zasáhnout. Toto už není pouze nepříjemnost, toto je život ohrožující problém. Nechce se mi ani pomyslet na to, o kolik horší celá tato situace ještě mohla být.

Nemohu pochopit, jak se někdo může takto bezohledně chovat. Křičet celé dny, házet láhvemi od piva z okna. Rozumím tomu, že oheň byla nehoda, ale zároveň je to jasný důsledek necivilizovaného chování bez špetky respektu. Pokud by se pronajímatel opravdu staral o to, co se děje v bytech, které pronajímá a jaký efekt to má na další obyvatele, toto by se nedělo!
 
Píšu opakovaně e-maily pronajímateli těchto bytových jednotek, ať spraví nějakou nápravu. Není mým úkolem chodit za každým novým návštěvníkem, který se neumí chovat a vysvětlovat mu, že v tomto domě žijí lidé, kteří se chtějí vyspat a nechtějí se bát pohybovat po budově. Myslím, že je to povinností majitele s těmito lidmi jednat!  

Zabarikádovaná ve vlastním bytě

Jednoho letního večera okolo šesté večer můj zvonek krátce zazvonil a následoval zvuk dalších zvonků z ostatních bytů (slyšela jsem echo ze dvora). Když jsem zvedla sluchátko, slyšela jsem hlasitý zpěv mužů z venku. Nevpustila jsem je dovnitř. O pár minut později se ale do budovy dostali, 12-15 mužů nahlas skandujících. Když dorazili do 3. patra, kde bydlím i já, řekla jsem jim ať jsou tiše, ne tady nemohou být tak hlasití. Byli opilí, vysmáli se mi a vyrazili do patra na demnou do pronajatého apartmánu. Otevřeli všechna okna, pokračovali ve skandování a hluk se nesl celým dvorem do všech bytů v domě.

V této chvíli jsem zavolala do společnosti pronajímatele a už poněkolikáté si stěžovala. Ne že by to teda mělo valný dopad. Člověk, který zvedl telefon mi dokonce byl schopný říct, že je to OK, když přeci ještě není po 10 večer. Celá situace je pro mě nepochopitelná a opravdu smutná. Nedokážu si představit, že by se kdokoliv choval s podobným klidem, kdyby se jednalo o jeho dům a jeho prostor.

Samozřejmě není protizákoné být hlučný před 10 večer, ale je to chování, které je bezohledné a neměli bysme ho přijmout za normální! Krátce po tomto jednom telefonátu, jsem přijala od pronajímatele další, ve kterém se mi někdo ze zaměstnanců tentokrát omlouval a přislíbil, že do apartmánu zavolá a domluví jim, že takto se opravdu chovat nesmí.

Nájemníci se rozhodně neztišili ani trochu, naopak začali křičet a skandovat ještě hlasitěji. Kdykoliv mě zahlédli skrze okno, začali pokřikovat a provokovat. Začala jsem je tedy nahrávat na video. Poté je napadlo, že by bylo zřejmě legrační, když si začnou sundávat
kalhoty, ukazovat se a pokřikovat na mne, ať se take svléknu. Musela jsem zavřít okno a zatáhnout závěsy. I tak jsem je stále slyšela křičet a být vulgární vůči mé osobě. Ráda bych upozornila také na to, že mám 3letou dceru, která musela být všeho tohoto svědkem. Bylo to jednoduše sexuální obtěžování provozované nájemníky krátkodobého pronájmu v mém vlastní domově a já trvám na tom, že zodpovědný je za to pronajímatel.

Na popud celého tohoto incident jsem zavolala policii, která přijela prošetřit sexuální obtěžování. Vzhledem k tomu, že už se nedělo, když dojeli, nezbývalo jim nic jiného než pouze slovně varovat nájemníky, aby se to neopakovalo. Poté, co policie odjela, situace daáe pokračovala. Stále jsem skrze zavřená okna a zatažené závěsy slyšela sprosté narážky a pokřikování. V této chvíli jsem byla naprosto bezmocná.

Přijde vám normální, že se musíte ve svém vlastním domově zabarikádovat, abyste se cítili alespoň o krapet bezpečněji?

Airbnb není soused

Bylo krásné nedělní odpoledne, hověli jsme si s přítelkyní doma v obýváku, když tu náhle se někdo pokoušel odemknout náš byt a vejít dovnitř.

Když jsem překvapeně otevřel dveře, stála za nimi parta turistů. Postávali tam zcela v klidu, jediné, co je možná lehce vzrušilo, byly moje huňaté papuče. Když jsem poukázal na fakt, že v bytě s dovolením bydlíme my, opáčili lehce otráveně, že teda dobře, ale kam mají jít oni – kde jako je ten jejich apartmán?

Jo, vlastně se nic nestalo. Stačilo jim říct, že náš byt v režimu Airbnb nefunguje, zavřít dveře a jít zase chrnět na gauč. Jenže… Díky podobným malým historkám, kterých jsem v našem domě (přestože zde jsou zatím jen dva Airbnb byty z deseti) zažil již pěknou řádku, to chrnění na gauči není úplně takové, jaké by mohlo být. Bezpečné prostředí, kterým by podle mě domov měl být, je postupě rozleptáváno pocitem nejistoty, dočasnosti, prchavosti. Asi jako když bydlíte v průchozím pokoji.

Nejde přitom vlastně ani tak o hluk, bordel, či nedejbože nějaké ničení majetku ze strany Airbnb cestovatelů. To ostatně můžete zažít i se stálými sousedy. Jde o stabilní nejistotu,  bezmoc, kterou takzvané sdílené ubytování v baráku vytváří. Pokud pod vámi bydlí soused, který si pouští nahlas hudbu a vy nemůžete spát, můžete za ním jít a nějak to s ním řešit. Když nedojde k nápravě, můžete za ním přijít třeba za týden. Spor se může táhnout velmi dlouho. Můžete takového souseda nemít rád, ba můžete ho i nenávidět. Ale ať se to vyvine jakkoliv, můžeme vždy mluvit alespoň o nějaké formě sousedského vztahu, na kterém lze vždy nějak pracovat a nějak ho řešit, posouvat.

Airbnb soused je místo toho jakési proměnné X, které se každý týden či víkend naplňuje novým a pro vás neznámým obsahem a ve výsledku vede k tomu, že se v bytě, který obýváte, cítíte spíše jako v hotelu. Nemá zkrátka smysl zahajovat jakoukoliv konverzaci se sousedem, který druhý den odjede.

Máma mi nedávno vyprávěla, že když byla malá, s otatníma děckama z baráku si hrály prostě na chodbě. Aby nemusely smrdět nakvartýrovaný u nikoho doma, jednoduše si hračky vytahaly na chodbu a hrály si tam. Jednotlivé byty byly otevřené a když děti cokoliv potřebovaly, vždy dostupné. Barák byl jeden veliký živý organismus a kde začíná a končí něčí byt bylo docela jedno.

Je mi jasný, že v roce 2020 jsou podobné historky o zlatých časech sousedství spíše úsměvné. To by ale nemělo znamenat, že na hodnoty, které soužití více lidí v jednotlivých bytech, dohromady však ve společném sdíleném baráku, přináší, úplně rezignujeme. Bydlení není jenom prostor, ve kterém spíme a jíme. Sousedství je malá komunita, kterou bychom si měli hýčkat, protože to je jedna z mála oblastí našich životů, kde lze vůbec o komunitě ještě nějak neironicky mluvit.

Sousedská komunita: občasná výpomoc, obyčejné pozdravení na chodbě, podržení dveří, ale i drby, mýty, legendy, pověsti o tom, kdo kde bydlí a jaký asi je, to vše představujte v nejistém světě všude kolem bezpečný prostor, který bychom si zkrátka neměli nechat vzít.

Můj Luxury Apartment

Problematika Airbnb prostupuje mým životem už pár let. Živě si pamatuji, jak jsme osobní problém řešili před pár lety s bývalým přítelem. Plánovali jsme sestěhování do bytu v Nuslích, kde byl v nájmu. V tom přišla zpráva od majitelky nejen bytu, ale celého bytového domu, že mu neprodlouží smlouvu. Ani se nesnažila zastírat důvody. Postupně končí smlouvu všem nájemníkům. Na popud dcery, která bydlí v Londýně se rozhodla celý dům pronajímat přes krátkodobé pronájmy, protože tam tenhle byznys frčí a je to možnost, jak získat peníze, aby člověk mohl celý dům např. rekonstruovat a pak pronajímat dráž nebo ideálně u krátkodobých pronájmů zůstat. Debata nebyla vůbec možná a nájem skončil. Nájem v bytě, kde můj bývalý přítel udělal spoustu úprav, aby se tam vůbec dalo žít a kde si svůj život představoval v dlouhodobém horizontu. Byl za dobře se sousedy, lokalita byla skvělá a až do této chvíle ani s majitelkou nebyl nejmenší problém. Nejen on, ale postupně i další lidé, rodiny, sousedi, přátelé si sbalili tašky a šli… dál. Ale kam?

Od této chvíle problematika vyskakuje s pravidelností večerních zpráv a množí se příběhy od přátel, kolegů v práci i lidí, co člověk potká při venčení psa. A nejen, že jsou ty problémy pravidelné, poslední měsíce začínám mít pocit, že jsou i stále častější.

Já sama jsem se aktuálně přistihla při paranoie, která by mě za normálních okolností vůbec nenapadla. V současnosti žiji v jednom bytě se spolubydlícími s přestávkou už 5 let. Byt se nachází v domě na Praze 6, kde naštěstí žádné Airbnb byty nejsou. Člověk ale musí hned dodat, zatím !

Dům se nachází v lokalitě, kterou miluju a kterou považuju za svůj domov z mnoha důvodů. Na různých místech tu žiju už přes 10 let. Po většinu času v této lokalitě i pracuji. Mám ráda náš dům, kde vím, že si do přízemí můžu dojít půjčit štafle, když potřebujeme vymalovat. V bytě naproti není problém si půjčit židle, když k nám přijde více lidí na večeři. Hlučnější akce se koná pouze jednou do roka, v rámci oslavy narozenin, na kterou jsme všichni z domu zároveň pozváni. Ráda vzpomínám i na chvíli, kdy jsme se spolubydlící obcházely byty, sháněly pumpičku na kolo a během toho odpoledne absolvovaly tolik skvělých rozhovorů, že kdybych je popisovala, znělo by to skoro až pateticky. Je to prostě domov, kde vím, kdo mi otevře v bytě, na který zazvoním a vím, že mi půjčí sůl a já ho za to pozvu na polívku.

Ale zpátky k té paranoie. Stačilo pár událostí v posledním roce, abych se začala bát, že i tato naše idylka se začne sypat, jak ten pověstný domeček z karet, stejně jako je to v mnoha jiných domech po celé Praze. Dům naproti přes ulici byl v průběhu roku 2019 dlouhodobě pronajímán přes krátkodobé pronájmy. V bytech a na balkónech, které vedou do ulice a v létě je z nich tedy slyšet naprosto vše i do mého pokoje, se začali střídat velké tlupy turistů. Na balkóně jela party až do brzkých ranních hodin a dopoledne je vystřídala další várka čerstvých nadšenců, co si přijeli užít ne Prahu, ale spíš její levné pivo a benevolentní systém krátkodobých pronájmů v obytné čtvrti. Z onoho domu se nyní v posledním měsíci stalo staveniště a na zdech byla vyvěšena plachta o chystaných Luxury apartments, které budou k dispozici. Řeknete si OK, pronajímatel má právo rekonstruovat si dům za účelem zisku a chtít bohaté nájemníky. Mě, po mých zkušenostech, to ale vede pouze a jen ke strachu.

Ke strachu z toho, co se děje s naší ulicí a kdy to zasáhne i náš dům. Je to totiž epidemie, která se šíří skoro rychleji než ty obávané viry. Strach se plíživě šíří dál a ve chvíli, kdy do tohoto přichází zpráva, že bytu nad námi už od června neprodlouží smlouvu a že se začne rekonstruovat, nevede vůbec k tomu, že by měl člověk radost. Radost z toho, že majitelé pečují o dům a že vlastně tolik potřebná rekonstrukce zaručí příjemné další žití místním obyvatelům. Vůbec. V této chvíli přichází eskalace strachu a nejistoty, kdy tenhle ortel – jděte jinam, přijde i na nás.

Argument, že tady už žiju léta, že tu pracuju a pracuju v pomáhající profesi, která si Luxury apartment nebude moc dovolit, ani kdyby se nakrásně každý rok přidávalo (což se stejně nestane), že platím pravidelně nájem a o byt se staráme jako o vlastní, nebude v tuhle chvíli nikoho zajímat.

Na člověka padá tíseň a hledá, jakými cestami by se dalo bojovat. Jakými cestami dát nějak najevo, že město bez lidí, bez žijících komunit, není městem ale skanzenem. Přemýšlí, jak se to mohlo takhle zvrtnout a jak snadno bláhový sen z mládí o stálém domově mizí někdo v dáli. Nic takového jako jistota totiž v současné bytové krizi neexistuje.